Myslím, že nás Maria těmito slovy učí, opět jako matka své děti, nebát se postavit do čela a neostýchat se přijmout úkol, který se nám zdá nad naše síly. Učí nás vyjít z pozadí do popředí. Učí nás pokorně sloužit Bohu i druhým tím, že se nezalekneme přijmout veřejnou poctu, postavení či důstojnost.
„To ne!“ řekne si někdo. „Neumím mluvit, na to nemám, toho nejsem hoden. Vždyť mám tolik chyb a tolik hříchů!“ A přece možná právě toto Bůh chce. Ví, že žiješ život spravedlivý a konáš mnoho dobrého. Zná tě. Dokázal bys pro záchranu třeba i svého nepřítele skočit do ledové vody nebo podle slov sv. Františka Saleského se na zločince, který ti vypíchl jedno oko druhým laskavě podívat. Ale zná i tvé limity. A právě proto ti teď říká: „Pojď za mnou! Pojď sem dopředu!“ Nebylo by to jistě poprvé, co takto člověka povolává. Jen vzpomeňme na Mojžíše, který nechtěl předstoupit před faraona jako osvoboditel hebrejských otroků. Několikrát se dohaduje s Bohem: Odpusť mi, můj Pane, nemám dar řeči… má ústa i můj jazyk jsou těžkopádné… Pošli, prosím tě, koho chceš. (Srov. Ex 4,1013) Nebo si připomeňme řeč proroka Jeremiáše: Ach, Pane, Hospodine, neumím mluvit, neboť jsem ještě příliš mladý. (Jer 1,6)
Bůh zkouší naši důvěru. Věříš mu více než sobě? Učí tě být vpředu i vzadu, příkazy oddaně vykonávat, ale i s rozhodností dávat. Marii vidíme ve skrytosti v nazaretském domku jako služebnici Páně, ženu v domácnosti, ale vidíme ji i jako nanebevzatou Pannu a Královnu nebe. A proto může říci: Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, protože jejím jediným přáním bylo: být tam, kde mě Bůh chce mít.
Maria blahoslavená, oroduj za nás!